Je samozřejmé, že když chce člověk v životě obstát, když chce alespoň existovat, musí se postarat v první řadě o své existenční jistoty. Tedy musí si na sebe vydělat, pak musí počítat, aby s takovými penězi vyšel, a musí si za ně pořídit všechno, co je k životu třeba. Musí mít zázemí, musí mít všechno, bez čeho je existence jako taková nemyslitelná.
Ale zajišťování si existenčních potřeb není nebo by aspoň nemělo být vším. Lidé by se neměli jen tupě hnát za majetkem. Neméně důležitá je v lidském životě i nějaká ta zábava. Lidé by si zkrátka měli takový život i užívat, nejen ho nějak přečkat od začátku do jeho konce.
A jak se lidé baví? To je logicky různé, na to neexistuje žádný univerzální recept. Protože je každý z nás jiný, každému z nás dělá dobře něco odlišného. A tomu se právě i otázka zábavy musí podřizovat.
Nevěříte? Pokud jste dřívějšího data narození, vzpomeňte na časy minula a dáte mi po chvilce přemítání určitě za pravdu. Jakmile si vzpomenete třeba na dobu totality, kdy ti politicky náležitě orientovaní rozhodovali o tom, jak a čím se lidé mají bavit. Kdy putovaly filmy, které třeba i dodnes lidi baví, do trezoru, kdy se vyškrtávaly ‚nevhodné‘ scénky a názory a lid se měl bavit například něčím budovatelským, co naopak nebylo ani trochu k smíchu.
Vzpomeňme na Bílou paní, která putovala do trezoru za to, že tam duch zvládal to, co soudruzi nedokázali, vzpomeňme na Chalupáře, z nichž byl po své emigraci odstraněn Waldemar Matuška, vzpomeňme na Cimrmany, kde musel namísto cikána běhat po lokále s kudlou v zádech koňský handlíř. Což bylo nahrazeno povinnou možností ‚dělat si dobře‘ účastí na prvomájových průvodech či organizovaných akcích ROH.
Kolikrát se tenkrát jenom lidé bavili tím, co nebylo podporováno, ba co bylo i zakázáno! Kolikrát raději riskovali postih, jen aby se pobavili, namísto aby se bavili tak, jak jim to bylo nařízeno!
Čímž už ale své vzpomínky skončeme. Protože to není vůbec žádná zábava.
