Jak jsou pro nás rostliny důležité a jaký vztah si k nim lidé umí vypěstovat. Někdy si to ani neuvědomujeme, ale jsou pro nás život nesmírně důležité. Když budeme mluvit o rostlinách, které můžeme pěstovat u nás doma. Každá zelená rostlina má schopnost fotosyntézy, která vyrábí kyslík. Můžeme tak lépe dýchat. Každá rostlina je prospěšná akorát každá trochu jinak. Některé jsou výraznými čističi. Dokáží pohltit pachy. Jiné můžeme využít při nachlazení a rýmě. Takový Rýmovník je skvělým pomocníkem. Nebo například eukalyptus vám krásně provoní bydlení a dodá skvělí pocit. Je kouzelný svým vzhledem i svou vůní.

Některé kytky se postarají o nepříjemný hmyz. Říká se jim masožravé rostliny a můžete je mít i u vás doma. Některé mohou potěšit vaše oko pohádkovými květy, které mají například orchideje, které jsou v dnešní době velmi rozšířené. Jejich květy mají různé barevné kombinace. Některé dlouhověké pokojové rostliny mohou zaujímat velký prostor a tím vykouzlí krásné zátiší pro váš domov. Jen si představte krásný zelení fíkus, který sahá až ke stropu nebo mohutně rozvětvený Zamiokulkas s pořádně silnými stonky. Takové pokojové rostliny vyvolají u milovníků květin rozčarování. Mnozí z nich si přejí takové rostliny, ale ne každému se to podaří. Pěstování některých druhů pokojových rostlin je obtížné. Musíte dodržovat striktní pravidla. Pravidelné zálivky, časté rosení, abyste zajistili dostatek vlhkosti a listy vám neosychali. Květiny musí být správně umístěny.

Některým svědčí přímé sluneční paprsky a jiným na druhou stranu nevyhovují. Vyžadují místo prosvětlené, ale nikoliv s přímým slunečním svitem. Jiné dávají přednost polostínu. Každá květina je jiná a má své požadavky. Když umístíte rostlinu, která vyžaduje světlo, do stínu, moc dobře se jí dařit nebude. Naopak bude strádat a může se stát, že vám umře. Nebo bude žít, ale nebude příliš spokojená. Nebude vyhazovat nové listy a bude živořit. Stane se z ní koště, které má málo listů. Dopřejte vaší domácnosti trochu zeleného života.

Život musí lidi v první řadě bavit. Jistě, nelze žít jenom v neustálých radovánkách, jsou tu i mnohé povinnosti či starosti, ale přesto by se neměla zábava spouštět nikdy ze zřetele. A lidé by se měli postarat o to, aby se jim i této dostávalo. Protože bez ní by byl život šedivý, fádní, zkrátka k nežití.
Ale jak se bavit? Co dělat pro rozptýlení, pro dobrý pocit na duchu? Na tom už se my lidé pochopitelně velice často neshodneme. Protože se lišíme ve svých názorech jeden od druhého, a co člověk, to určitá představa o tom, co zábava je a co není.

Někteří z nás třeba kutí. Mají zlaté české ručičky, a tak co chvíli vytvářejí něco, co jim jde, a mají z toho dobrý pocit. Čímž se tito liší od těch, kdo mají takzvaně obě ruce levé, a tudíž by je obdobné počínání namísto potěchy dohánělo třeba až k šílenství.
Někteří z nás pak chodí za kulturou. Třeba na výstavy, do kin, divadel, na koncerty. A zatímco si to tito užívají, jiní by na jejich místě jenom zoufale pokukovali na hodinky a nemohli se dočkat, až bude toto utrpení konečně za nimi.
Někteří z nás se rádi oddávají sportu a snad žádný pohyb jim není cizí, zatímco pro ty druhé je i minimum pohybu leda tak důvodem k hartusení.

Někdo vlastní, spravuje a rozšiřuje s nadšením svou sbírku čehokoliv, zatímco pro jiného je to jenom hromada krámů a zbytečná ztráta času a třeba i peněz.
Někteří z nás upřednostňují pasivní sledování televize, maje to za vrchol zábavy, zatímco pro jiné je tupé vysedávání před obrazovkou nemyslitelné.
A podobných rozdílů mezi lidmi a jejich názory na to, co je a co není zábava, bychom našli mnohem víc. Ale nehledejme. Zkonstatujme prostě, že každého z nás baví něco jiného, a tudíž by se měl každý věnovat nejlépe tomu, co je za zábavu považováno jím samotným. Protože jenom tak si lze zajistit tak žádoucí klid na duši.

Život musí lidi v první řadě bavit. Jistě, nelze žít jenom v neustálých radovánkách, jsou tu i mnohé povinnosti či starosti, ale přesto by se neměla zábava spouštět nikdy ze zřetele. A lidé by se měli postarat o to, aby se jim i této dostávalo. Protože bez ní by byl život šedivý, fádní, zkrátka k nežití.
Ale jak se bavit? Co dělat pro rozptýlení, pro dobrý pocit na duchu? Na tom už se my lidé pochopitelně velice často neshodneme. Protože se lišíme ve svých názorech jeden od druhého, a co člověk, to určitá představa o tom, co zábava je a co není.

Někteří z nás třeba kutí. Mají zlaté české ručičky, a tak co chvíli vytvářejí něco, co jim jde, a mají z toho dobrý pocit. Čímž se tito liší od těch, kdo mají takzvaně obě ruce levé, a tudíž by je obdobné počínání namísto potěchy dohánělo třeba až k šílenství.
Někteří z nás pak chodí za kulturou. Třeba na výstavy, do kin, divadel, na koncerty. A zatímco si to tito užívají, jiní by na jejich místě jenom zoufale pokukovali na hodinky a nemohli se dočkat, až bude toto utrpení konečně za nimi.
Někteří z nás se rádi oddávají sportu a snad žádný pohyb jim není cizí, zatímco pro ty druhé je i minimum pohybu leda tak důvodem k hartusení.

Někdo vlastní, spravuje a rozšiřuje s nadšením svou sbírku čehokoliv, zatímco pro jiného je to jenom hromada krámů a zbytečná ztráta času a třeba i peněz.
Někteří z nás upřednostňují pasivní sledování televize, maje to za vrchol zábavy, zatímco pro jiné je tupé vysedávání před obrazovkou nemyslitelné.
A podobných rozdílů mezi lidmi a jejich názory na to, co je a co není zábava, bychom našli mnohem víc. Ale nehledejme. Zkonstatujme prostě, že každého z nás baví něco jiného, a tudíž by se měl každý věnovat nejlépe tomu, co je za zábavu považováno jím samotným. Protože jenom tak si lze zajistit tak žádoucí klid na duši.

Život musí lidi v první řadě bavit. Jistě, nelze žít jenom v neustálých radovánkách, jsou tu i mnohé povinnosti či starosti, ale přesto by se neměla zábava spouštět nikdy ze zřetele. A lidé by se měli postarat o to, aby se jim i této dostávalo. Protože bez ní by byl život šedivý, fádní, zkrátka k nežití.
Ale jak se bavit? Co dělat pro rozptýlení, pro dobrý pocit na duchu? Na tom už se my lidé pochopitelně velice často neshodneme. Protože se lišíme ve svých názorech jeden od druhého, a co člověk, to určitá představa o tom, co zábava je a co není.

Někteří z nás třeba kutí. Mají zlaté české ručičky, a tak co chvíli vytvářejí něco, co jim jde, a mají z toho dobrý pocit. Čímž se tito liší od těch, kdo mají takzvaně obě ruce levé, a tudíž by je obdobné počínání namísto potěchy dohánělo třeba až k šílenství.
Někteří z nás pak chodí za kulturou. Třeba na výstavy, do kin, divadel, na koncerty. A zatímco si to tito užívají, jiní by na jejich místě jenom zoufale pokukovali na hodinky a nemohli se dočkat, až bude toto utrpení konečně za nimi.
Někteří z nás se rádi oddávají sportu a snad žádný pohyb jim není cizí, zatímco pro ty druhé je i minimum pohybu leda tak důvodem k hartusení.

Někdo vlastní, spravuje a rozšiřuje s nadšením svou sbírku čehokoliv, zatímco pro jiného je to jenom hromada krámů a zbytečná ztráta času a třeba i peněz.
Někteří z nás upřednostňují pasivní sledování televize, maje to za vrchol zábavy, zatímco pro jiné je tupé vysedávání před obrazovkou nemyslitelné.
A podobných rozdílů mezi lidmi a jejich názory na to, co je a co není zábava, bychom našli mnohem víc. Ale nehledejme. Zkonstatujme prostě, že každého z nás baví něco jiného, a tudíž by se měl každý věnovat nejlépe tomu, co je za zábavu považováno jím samotným. Protože jenom tak si lze zajistit tak žádoucí klid na duši.

Je to prostor vhodný pro meditaci, rozjímání a estetické potěšení. Mír a harmonie musí být hlavními prvky tohoto místa. Japonci vytvořili tuto zahradu přijetím perfektních technik péče, jako by připravovali místnost k obřadu. 
V zahradě vládne symbolika a jakýkoli prvek znamená něco konkrétního, přesný princip, hluboký význam. Jde o velmi zvláštní místo, kde není ani normální tráva. Je to oáza, kde můžete najít štěstí a pohodu, a je naprosto minimalistická, protože se skládá z velmi malého počtu základních prvků, které slouží k znovuobjevení jednoduchosti.

Začněte od zásady, že japonská zahrada je malá, ale musí budit dojem, že leží v krajině nekonečného prostoru a neomezených horizontů. Voda, stromy, a především kameny musí být umístěny harmonickým způsobem. Pro Japonce jde o posvátné a spořádané místo, jako by to byla místnost v domě, která se rovná slavnostní jídelně. Musíte zvolit klikaté a příjemné tvary a vyhnout se symetrii předmětů. Ty musí být vždy v lichém počtu a uskupené do formace ve tvaru trojúhelníku.
Prvky musí vzájemně kontrastovat (malá rostlina vedle obrovské, rákosí vedle kamene). Voda je také důležitá, a to jak ve formě potoka, tak rybníka. Vyvarujte se fontán a bazénů s příliš komplikovanými tvary. Japonská zahrada musí být jednoduchá. Prvky musí být původem z přírody.

Z historie japonských zahrad

Od starověku představuje tato zahrada zásadní bod celého domu a hraje dvě role najednou. První je symbol stavu (čím významnější člověk, tím větší zahrada) Druhou rolí je umožnění člověku dostat se do kontaktu s přírodou a díky rozjímání prožívat hluboký pocit harmonie a vnitřního míru.

Tři základní prvky v japonské zahradě, každý s přesným významem:

• Zeleň stromů musí být vyvážená, přiměřená. Musí vytvářet atmosféru po celý rok.
• Voda je naproti tomu symbolem života a musí proudit, stejně jako slunce, od východu na západ.
• Kameny svým zakulaceným a hladkým tvarem vytvářejí atmosféru vnitřního klidu a vyrovnanosti. Umístění kamenů musí působit dojmem, jako by tam stály od pradávna.

Je to prostor vhodný pro meditaci, rozjímání a estetické potěšení. Mír a harmonie musí být hlavními prvky tohoto místa. Japonci vytvořili tuto zahradu přijetím perfektních technik péče, jako by připravovali místnost k obřadu. 
V zahradě vládne symbolika a jakýkoli prvek znamená něco konkrétního, přesný princip, hluboký význam. Jde o velmi zvláštní místo, kde není ani normální tráva. Je to oáza, kde můžete najít štěstí a pohodu, a je naprosto minimalistická, protože se skládá z velmi malého počtu základních prvků, které slouží k znovuobjevení jednoduchosti.

Začněte od zásady, že japonská zahrada je malá, ale musí budit dojem, že leží v krajině nekonečného prostoru a neomezených horizontů. Voda, stromy, a především kameny musí být umístěny harmonickým způsobem. Pro Japonce jde o posvátné a spořádané místo, jako by to byla místnost v domě, která se rovná slavnostní jídelně. Musíte zvolit klikaté a příjemné tvary a vyhnout se symetrii předmětů. Ty musí být vždy v lichém počtu a uskupené do formace ve tvaru trojúhelníku.
Prvky musí vzájemně kontrastovat (malá rostlina vedle obrovské, rákosí vedle kamene). Voda je také důležitá, a to jak ve formě potoka, tak rybníka. Vyvarujte se fontán a bazénů s příliš komplikovanými tvary. Japonská zahrada musí být jednoduchá. Prvky musí být původem z přírody.

Z historie japonských zahrad

Od starověku představuje tato zahrada zásadní bod celého domu a hraje dvě role najednou. První je symbol stavu (čím významnější člověk, tím větší zahrada) Druhou rolí je umožnění člověku dostat se do kontaktu s přírodou a díky rozjímání prožívat hluboký pocit harmonie a vnitřního míru.

Tři základní prvky v japonské zahradě, každý s přesným významem:

• Zeleň stromů musí být vyvážená, přiměřená. Musí vytvářet atmosféru po celý rok.
• Voda je naproti tomu symbolem života a musí proudit, stejně jako slunce, od východu na západ.
• Kameny svým zakulaceným a hladkým tvarem vytvářejí atmosféru vnitřního klidu a vyrovnanosti. Umístění kamenů musí působit dojmem, jako by tam stály od pradávna.

Je to prostor vhodný pro meditaci, rozjímání a estetické potěšení. Mír a harmonie musí být hlavními prvky tohoto místa. Japonci vytvořili tuto zahradu přijetím perfektních technik péče, jako by připravovali místnost k obřadu. 
V zahradě vládne symbolika a jakýkoli prvek znamená něco konkrétního, přesný princip, hluboký význam. Jde o velmi zvláštní místo, kde není ani normální tráva. Je to oáza, kde můžete najít štěstí a pohodu, a je naprosto minimalistická, protože se skládá z velmi malého počtu základních prvků, které slouží k znovuobjevení jednoduchosti.

Začněte od zásady, že japonská zahrada je malá, ale musí budit dojem, že leží v krajině nekonečného prostoru a neomezených horizontů. Voda, stromy, a především kameny musí být umístěny harmonickým způsobem. Pro Japonce jde o posvátné a spořádané místo, jako by to byla místnost v domě, která se rovná slavnostní jídelně. Musíte zvolit klikaté a příjemné tvary a vyhnout se symetrii předmětů. Ty musí být vždy v lichém počtu a uskupené do formace ve tvaru trojúhelníku.
Prvky musí vzájemně kontrastovat (malá rostlina vedle obrovské, rákosí vedle kamene). Voda je také důležitá, a to jak ve formě potoka, tak rybníka. Vyvarujte se fontán a bazénů s příliš komplikovanými tvary. Japonská zahrada musí být jednoduchá. Prvky musí být původem z přírody.

Z historie japonských zahrad

Od starověku představuje tato zahrada zásadní bod celého domu a hraje dvě role najednou. První je symbol stavu (čím významnější člověk, tím větší zahrada) Druhou rolí je umožnění člověku dostat se do kontaktu s přírodou a díky rozjímání prožívat hluboký pocit harmonie a vnitřního míru.

Tři základní prvky v japonské zahradě, každý s přesným významem:

• Zeleň stromů musí být vyvážená, přiměřená. Musí vytvářet atmosféru po celý rok.
• Voda je naproti tomu symbolem života a musí proudit, stejně jako slunce, od východu na západ.
• Kameny svým zakulaceným a hladkým tvarem vytvářejí atmosféru vnitřního klidu a vyrovnanosti. Umístění kamenů musí působit dojmem, jako by tam stály od pradávna.

Je samozřejmé, že když chce člověk v životě obstát, když chce alespoň existovat, musí se postarat v první řadě o své existenční jistoty. Tedy musí si na sebe vydělat, pak musí počítat, aby s takovými penězi vyšel, a musí si za ně pořídit všechno, co je k životu třeba. Musí mít zázemí, musí mít všechno, bez čeho je existence jako taková nemyslitelná.
Ale zajišťování si existenčních potřeb není nebo by aspoň nemělo být vším. Lidé by se neměli jen tupě hnát za majetkem. Neméně důležitá je v lidském životě i nějaká ta zábava. Lidé by si zkrátka měli takový život i užívat, nejen ho nějak přečkat od začátku do jeho konce.

A jak se lidé baví? To je logicky různé, na to neexistuje žádný univerzální recept. Protože je každý z nás jiný, každému z nás dělá dobře něco odlišného. A tomu se právě i otázka zábavy musí podřizovat.
Nevěříte? Pokud jste dřívějšího data narození, vzpomeňte na časy minula a dáte mi po chvilce přemítání určitě za pravdu. Jakmile si vzpomenete třeba na dobu totality, kdy ti politicky náležitě orientovaní rozhodovali o tom, jak a čím se lidé mají bavit. Kdy putovaly filmy, které třeba i dodnes lidi baví, do trezoru, kdy se vyškrtávaly ‚nevhodné‘ scénky a názory a lid se měl bavit například něčím budovatelským, co naopak nebylo ani trochu k smíchu.

Vzpomeňme na Bílou paní, která putovala do trezoru za to, že tam duch zvládal to, co soudruzi nedokázali, vzpomeňme na Chalupáře, z nichž byl po své emigraci odstraněn Waldemar Matuška, vzpomeňme na Cimrmany, kde musel namísto cikána běhat po lokále s kudlou v zádech koňský handlíř. Což bylo nahrazeno povinnou možností ‚dělat si dobře‘ účastí na prvomájových průvodech či organizovaných akcích ROH.
Kolikrát se tenkrát jenom lidé bavili tím, co nebylo podporováno, ba co bylo i zakázáno! Kolikrát raději riskovali postih, jen aby se pobavili, namísto aby se bavili tak, jak jim to bylo nařízeno!
Čímž už ale své vzpomínky skončeme. Protože to není vůbec žádná zábava.

Je samozřejmé, že když chce člověk v životě obstát, když chce alespoň existovat, musí se postarat v první řadě o své existenční jistoty. Tedy musí si na sebe vydělat, pak musí počítat, aby s takovými penězi vyšel, a musí si za ně pořídit všechno, co je k životu třeba. Musí mít zázemí, musí mít všechno, bez čeho je existence jako taková nemyslitelná.
Ale zajišťování si existenčních potřeb není nebo by aspoň nemělo být vším. Lidé by se neměli jen tupě hnát za majetkem. Neméně důležitá je v lidském životě i nějaká ta zábava. Lidé by si zkrátka měli takový život i užívat, nejen ho nějak přečkat od začátku do jeho konce.

A jak se lidé baví? To je logicky různé, na to neexistuje žádný univerzální recept. Protože je každý z nás jiný, každému z nás dělá dobře něco odlišného. A tomu se právě i otázka zábavy musí podřizovat.
Nevěříte? Pokud jste dřívějšího data narození, vzpomeňte na časy minula a dáte mi po chvilce přemítání určitě za pravdu. Jakmile si vzpomenete třeba na dobu totality, kdy ti politicky náležitě orientovaní rozhodovali o tom, jak a čím se lidé mají bavit. Kdy putovaly filmy, které třeba i dodnes lidi baví, do trezoru, kdy se vyškrtávaly ‚nevhodné‘ scénky a názory a lid se měl bavit například něčím budovatelským, co naopak nebylo ani trochu k smíchu.

Vzpomeňme na Bílou paní, která putovala do trezoru za to, že tam duch zvládal to, co soudruzi nedokázali, vzpomeňme na Chalupáře, z nichž byl po své emigraci odstraněn Waldemar Matuška, vzpomeňme na Cimrmany, kde musel namísto cikána běhat po lokále s kudlou v zádech koňský handlíř. Což bylo nahrazeno povinnou možností ‚dělat si dobře‘ účastí na prvomájových průvodech či organizovaných akcích ROH.
Kolikrát se tenkrát jenom lidé bavili tím, co nebylo podporováno, ba co bylo i zakázáno! Kolikrát raději riskovali postih, jen aby se pobavili, namísto aby se bavili tak, jak jim to bylo nařízeno!
Čímž už ale své vzpomínky skončeme. Protože to není vůbec žádná zábava.

Je samozřejmé, že když chce člověk v životě obstát, když chce alespoň existovat, musí se postarat v první řadě o své existenční jistoty. Tedy musí si na sebe vydělat, pak musí počítat, aby s takovými penězi vyšel, a musí si za ně pořídit všechno, co je k životu třeba. Musí mít zázemí, musí mít všechno, bez čeho je existence jako taková nemyslitelná.
Ale zajišťování si existenčních potřeb není nebo by aspoň nemělo být vším. Lidé by se neměli jen tupě hnát za majetkem. Neméně důležitá je v lidském životě i nějaká ta zábava. Lidé by si zkrátka měli takový život i užívat, nejen ho nějak přečkat od začátku do jeho konce.

A jak se lidé baví? To je logicky různé, na to neexistuje žádný univerzální recept. Protože je každý z nás jiný, každému z nás dělá dobře něco odlišného. A tomu se právě i otázka zábavy musí podřizovat.
Nevěříte? Pokud jste dřívějšího data narození, vzpomeňte na časy minula a dáte mi po chvilce přemítání určitě za pravdu. Jakmile si vzpomenete třeba na dobu totality, kdy ti politicky náležitě orientovaní rozhodovali o tom, jak a čím se lidé mají bavit. Kdy putovaly filmy, které třeba i dodnes lidi baví, do trezoru, kdy se vyškrtávaly ‚nevhodné‘ scénky a názory a lid se měl bavit například něčím budovatelským, co naopak nebylo ani trochu k smíchu.

Vzpomeňme na Bílou paní, která putovala do trezoru za to, že tam duch zvládal to, co soudruzi nedokázali, vzpomeňme na Chalupáře, z nichž byl po své emigraci odstraněn Waldemar Matuška, vzpomeňme na Cimrmany, kde musel namísto cikána běhat po lokále s kudlou v zádech koňský handlíř. Což bylo nahrazeno povinnou možností ‚dělat si dobře‘ účastí na prvomájových průvodech či organizovaných akcích ROH.
Kolikrát se tenkrát jenom lidé bavili tím, co nebylo podporováno, ba co bylo i zakázáno! Kolikrát raději riskovali postih, jen aby se pobavili, namísto aby se bavili tak, jak jim to bylo nařízeno!
Čímž už ale své vzpomínky skončeme. Protože to není vůbec žádná zábava.